Porotci:
Lenka Kuhar Daňhelová
Básnířka, prozaička, výtvarnice, překladatelka, organizátorka kulturních akcí (* 1973 v Krnově). Pracuje jako tlumočnice a překladatelka z polštiny, slovinštiny, italštiny a francouzštiny. Je autorkou pěti sbírek poezie, jednoho románu, dvou odborných publikací a téměř třiceti přeložených knižních titulů (poezie, beletrie i odborná literatura) především z polštiny a slovinštiny.
Je členkou Asociace spisovatelů a Obce překladatelů, porotkyní ceny Magnesia Litera za poezii (2018, 2019) a Hořovice Václava Hraběte (2020, 2022). Za svou poslední sbírku Jaká nesmrtelnost získala v roce 2021 Cenu Jantar za literaturu. Za své překlady ze slovinštiny získala v roce 2013 slovinskou překladatelskou cenu Lirikonov zlát, a v roce 2018 spolu s Petrem Kuharem získala Pretnarovu cenu a čestný titul “velvyslanec slovinské literatury a jazyka” za mnohaleté zprostředkovávání slovinské literatury v Česku, navazování česko-slovinských literárních vztahů a překladatelské dílo představující důležité slovinské autory v zahraničí.
Žije v Berouně u Prahy, kde se svým mužem Peterem Kuharem pravidelně pořádá mezinárodní literární festival Stranou - evropští básníci naživo.
Lenka Kuhar Daňhelová. Foto Ewa Aleksandra Kotarbińska.
Josef Mlejnek
(*1946 v Žatci) je český básník, esejista, překladatel, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury (Czesław Miłosz, Sławomir Mrożek, Leszek Kołakowski, Alain Besançon, Claude Tresmontant, Elie Wiesel aj.). Z polštiny a francouzštiny přeložil na třicet titulů.
Narodil se v roce 1946 v Žatci, vystudoval filosofii a češtinu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Coby katolický intelektuál pracoval v 70. a 80. letech postupně jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel skotu, pomocný dělník v chladírnách, topič. Redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval jako redaktor. Napsal básnické sbírky Pastvina (1993), Naprosté motivy (1998), Závěsná lávka (2004), Zcestymluv (2007) a Sklepní okénko (2013).
Je rovněž autorem esejistických knih Blázen jsem ve své vsi (1980, 1985), Křesťanská univerzita Josefa Floriana (samizdat 1985, knižně 1999) a Cosi ve vzduchu (2000). V roce 2005 vydal vzpomínkovou knihu Nelegendy o malých inkvizitorech. V současnosti žije na Vysočině.
Josef Mlejnek. Foto Paměť národa – archiv.
Lucie Trmíková
(*1969 v Kolíně) je česká divadelní a filmová herečka, scénáristka a dramaturgyně, držitelka Ceny Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon a Ceny Thálie v kategorii činohra.
V roce 1991 ukončila studium na Divadelní fakultě AMU, obor herectví. Po angažmá v různých divadlech působí jako umělecká vedoucí, herečka, scénáristka a dramaturgyně divadelního spolku JEDL a jako pedagožka herectví na Katedře činoherního divadla DAMU. Divadelní hry a scénáře píše od roku 1997, dva texty z poslední doby byly nominovány na Cenu M. Ravenhilla 2022 (Zahradníček / Vše mé je tvé a Manželská historie). V roce 1997 získala Cenu Alfréda Radoka za roli Terezky ve stejnojmenné hře Lenky Lagronové (Divadlo komedie). V roce 2019 získala za roli Anny v inscenaci Soukromé rozhovory (divadelní spolek Jedl Praha) Cenu Thálie v kategorii činohra – ženy. V letech 2020 získala Cenu Divadelní kritiky za roli Marie Zahradníčkové v inscenaci Zahradníček / Vše mé je tvé (JEDL), v roce 2021 získal tutéž cenu v kategorii Divadlo roku spolek JEDL, v němž působí jako umělecká vedoucí, herečka a scénáristka.
Osobnost Simone Weilové, francouzské filosofky, sociální reformátorky a mystičky, inspirovala Lucii Trmíkovou k napsání hry Mlčky křičet. Hru uvedlo roce 2014 Studio Hrdinů. Autorka sama ztvárnila hlavní roli Simony Weilové, v roli konferenciéra a zároveň všech postav, jež prošly životem Simone Weilové, se představil Saša Rašilov. Režie se ujal Jan Nebeský.
Lucie Trmíková. Foto Tomáš Krist, MAFRA.