Hosté 11. ročníku Stranou – evropští básníci naživo

5.–9. června 2018

Mircea Dan Duta (RO)

Vystudoval Matematickou fakultu Bukurešťské Univerzity, Filmovou fakultu Divadelní a filmové Univerzity Iona Luky Caragialeho v Bukurešti, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (Ústav románských studií), získal doktorát na FAMU v oboru Filmová věda se zaměřením na českou a slovenskou kinematografii 60. let 20. století. Pracoval jako redaktor  /  producent ve Veřejnoprávní rumunské televizi,  pravidelně  spolupracuje s českými, slovenskými a rumunskými literárními, filmovými a kulturními časopisy. Od roku 2000 pořádá rumunské a mezinárodní kulturní události v Česku, na Slovensku a v Rumunsku a přednášky či semináře v češtině a v angličtině na FF UK v Praze, na FAMU a na Fakultě sociálních věd UK. V letech 2006 až 2014 byl vyslancem-radou a ředitelem Rumunského kulturního institutu v Praze (a v letech 2008 a 2011 také předsedou spolku EUNIC v ČR). Publikoval v ČR, na Slovensku a v Rumunsku řadu odborných publikací.

Z češtiny do rumunštiny přeložil mnoho knižních titulů, divadelních her a básní. Překládá rovněž ze slovenštiny, polštiny a slovinštiny. Je koordinátorem rozsáhlého česko-rumunského překladatelského projektu časopisu rumunské Bohemistiky Romano-Bohemika RB 4-5-6.  
Vlastní poetickou tvorbu píše v češtině, předloni vydal u Petra Štengla sbírku Krajiny, Lety a Diktáty a loni tamtéž sbírku Plechové citáty, mindráky a lidská práva aneb Ženatý s nezávazky prodám narozeně mrtvou milenku (zn.: obnošenou). Některé jeho básně vyšly také v časopisech Weles, Uni, Protimluv, Polipět, Psí víno a H_aluze nebo v internetovém magazínu Dobrá adresa. Jeho texty byly přeloženy do mnoha cizích jazyků.
Je členem českého a rumunského PEN klubu a organizačního týmu mezinárodního literárního festivalu Den poezie (ČR), členem ediční rady černohorského dvojjazyčného literárního magazínu Quest a pořadatelem kulturních akcí v ČR, SR a Rumunsku.

                                                                   Foto: David Vaughan

Irena a Vojtěch Havlovi (ČR)

Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna.

Jejich tvorba se dá nejpřesněji charakterizovat jako relaxační a meditační hudba. Ve svých kompozicích využívají nejrůznější hudební nástroje, nejčastěji violoncello, violy da gamba, klavír, zvony, tibetské mísy a jiné.
V 90. letech Havlovi navštívili několikrát Indii a z této inspirace vznikla řada nahrávek a dva autorské filmy. Ve filmových projektech pokračovali (Tajemná gamelánie), vytvořili i hudbu ke dvěma celovečerním filmům (Cesta pustým lesem, Hranice stínů) a podíleli se na řadě dokumentů. V roce 2018 získali Českého lva za hudbu k filmu Křižáček. Sám film režiséra Václava Kadrnky byl v roce 2017 oceněn Křišťálovým glóbem.
Spolupracovali s mnoha předními avantgardními výtvarníky a divadelníky, např. s Radkem Pilařem, Petrem Niklem a Janou Svobodovou, i s předními hudebníky Oldřichem Janotou, Janem Jeřábkem, Alanem Vitoušem, Tonym Ackermanem, Jiřím Stivínem, Vlastislavem Matouškem aj.

Markéta Hejná (ČR)

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Studovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklízečka na AVU. Od roku 1983 tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros, v letech 1989-1990 redaktorka Zlatého máje. Od 1991 do 1997 redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.

Koncem 60. let publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, po r. 1989 např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz. V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala šest esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986, 60 výtisků), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991), Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000), který byl upraven pro 12 rozhlasových čtení na pokračování, a bibliofilii Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007, 30 číslovaných výtisků). V její tvorbě najdeme také drobné práce pro děti (leporelo Ztratila se princezna, troje omalovánky).
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Kreslí a maluje. Žije v Praze.

Petr Hejný (ČR)

se narodil 27.3.1956 v Praze v sochařské rodině. Hrát začal v sedmi letech na housle a od devíti se učil na violoncello u Karla Pravoslava Sádla. Poté studoval na pražské konzervatoři u Viktora Moučky a Josefa Chuchra a na AMU ve třídě prof. Miloše Sádla.

Hrál jako sólista s mnoha českými orchestry a klavíristou Alfrédem Holečkem. V roce 1977 se stal členem Pražských madrigalistů – komorního souboru České filharmonie – a začal se intenzivně zabývat studiem staré hudby a hrou na violu da gamba a barokní violoncello. Od roku 1987 byl členem Doležalova kvarteta. Dva roky působil v České filharmonii. Spolupracuje s několika komorními soubory – Antiquarius Consort, České violoncellové duo aj. V roce 2004 založil komorní soubor Zanetto Consort. Hrál též s mnoha předními interprety. Kromě komorní hry vystupuje Hejný na sólových recitálech a jako sólista s komorními orchestry, jak na violu da gambu a barokní cello, tak na moderní violoncello. Nahrál řadu skladeb pro Český rozhlas a několik desítek sólových i komorních CD.
Od roku 2007 je členem Stamicova kvarteta. Spolupracuje též se soubory zaměřenými na interpretaci staré hudby jako hráč na violu da gamba a barokní violoncello.
Vlastní hudební tvorba: Kovová sonáta, Malířská sonáta a další.
Kromě toho  se od dětství věnoval kresbě, plastice i malbě. Vystavoval na mnoha samostatných i společných výstavách a jeho výtvarné práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Podílel se šesti bronzovými plastikami do Šahijádu v Teheránu. Žije a pracuje v Praze.

Ondřej Hložek (ČR)

se narodil 17. března 1986 v Opavě. Po vystudování Slezského gymnázia v Opavě absolvoval v bakalářském oboru Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Pracuje jako knihovník Ústřední knihovny Vysoké školy báňské v Ostravě.

Vydal knižně sbírky Tížiny (Dalibor Malina, 2011), Domů (Srdeční výdej, 2013), Ulicí Dolorosa (Pavel Kotrla - Klenov, 2017) a  Teď (Protimluv, 2017), elektronicky vyšla skladba Otluky (Zájezdí, 2013). Roku 2018 vydalo nakladatelství Pavla Kotrly Klenov jeho knihu dětských příběhů Dědečkova almara s ilustracemi Jany Hrádkové.
Publikoval v časopisech Host, Tvar, Texty, Aluze, Protimluv, Listy, Nové břehy, H_aluze, Souvislosti, Literární.cz, Weles, Polí5, Partonyma, Herberk, Posed, iLeGaLiT, Hebenon, Poiesis, Prae, Helikopter i jinde. Výběr z jeho básní zazněl v rozhlasovém magazínu Zelené peří (2006 a 2010), v pořadu Radia Wave s názvem Liberatura (2013) a v pořadu Den z Opavy na stanici Český rozhlas Vltava (2016).
Je zastoupen v antologii Nejlepší české básně (Host, 2017).
Jeho básně byly přeloženy a publikovány v několika jazycích: angličtině, francouzštině, slovinštině, maďarštině, polštině, bosenštině, rumunštině a slovenštině.
Editorsky, popřípadě textově, se podílel na příležitostných tiscích s názvem Víme o sobě (výbor z poezie děkana Josefa Veselého, 2011), Opava Východ Zpáteční (sborník k 790. výročí založení města, 2014) a Jako v nebi, tak i na zemi - Petr Bezruč 1867-2017 (antologie k 150. výročí narození).
Recenzemi a esejisticky pravidelně či sporadicky přispívá do různých literárních časopisů (Texty, Weles, Protimluv aj.).
Pořádá či pořádal na Opavsku kulturní akce se zaměřením na literaturu (Básnické hlasy aj.).
Je členem Asociace spisovatelů.

                                                               Foto: Nikola Schebestíková

Milan Hrabal (ČR)

Narozen 10. 1. 1954 ve Varnsdorfu, Česká republika.

Básník, překladatel, editor, publicista. Knižně vydal 11 básnických sbírek, sbírku lyrických povídek a knížku pro děti. Vedle vlastní tvorby vydal 6 knih překladů z lužickosrbské, polské, slovenské a německé poezie, podílel se na překladech dalších dvou desítek publikací. Dlouhodobě spolupracuje s Lužickými Srby (mj. spoluorganizátor Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor výzvy Varnsdorfská solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích). Jeho literární práce byly přeloženy do lužické srbštiny, polštiny, němčiny, maďarštiny, lotyšštiny bulharštiny, angličtiny. Člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu, čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow v Německu.

                                                                               Foto: Jiří Buršík

Katarina Gomboc (SLO) 

Narodila se v roce 1993 v obci Šempeter u Gorice, krátce nato se přestěhovala do Lublaně, kde žije a studuje – končí magisterská studia slovinštiny a ruštiny. Zajímá se o slovanské jazyky a literaturu, a také o filozofii.

Píše převážně poezii, občas také prózu. V roce 2017 se stala vítězkou slovinské státní literární soutěže Urška 2017, úspěch zaznamenala v témže roce také se svou povídkou Velikonoční sobota v soutěži nakladatelství AirBeletrina.

Genowefa Jakubowska-Fijałkowska (PL)

Básnířka Genowefa Jakubowska-Fijałkowská se narodila v roce 1946 v polském Mikołowě, kde dodnes žije.

Debutovala v roce 1972. Publikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje, Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie.
Nositelka cen mnoha polských básnických soutěží, její básně jsou překládány a vydávány . Vydala sbírky básní: Dożywocie (Doživotí, 1994), Pan Bóg wyjechał na Florydę (Pán Bůh odjel na Floridu, 1997), Pochylenie (Nachýlení, 2002), Czuły nóż (Něžný nůž, 2006), Ostateczny smak truskawek (2009), Performance (2011). V roce 2010 vyšel výbor jejích básní z let 1994-2009 pod titulem  I wtedy minie twoja gorączka - wybór wierszy z lat 1994-2009. Zatím její poslední sbírkou je polsko-anglická dvojjazyčná sbírka Ze mnie robaka i z robaka wiersze/Of me a worm and of the worm verses (Ze mě červa a z červa básně, 2012).
V roce 2011 vydalo nakladatelství Protimluv výbor její poezie pod názvem Něžný nůž (v překladu Lenky Daňhelové).

Josef Kekula (ČR)

                                                                               Foto: Jan Záliš

Inge Kosková (ČR)

Inge Kosková se narodila 31. ledna 1940 v Brně. Studovala pedagogický směr u prof. A. Berana, A. Kučery, F. Bělohlávka, S. Vymětala a V. Navrátila na Univerzitě Palackého v Olomouci (1957 – 1961).

Po absolvování působila jako odborná asistentka u A. Berana na katedře výtvarné výchovy Filosofické fakulty UP v Olomouci (1964 – 1965), učila na ZŠ ve Šternberku (1964 – 1965), byla profesorkou na Střední pedagogické škole v Přerově (1965 – 1975) a grafičkou v Moravských tiskařských závodech v Olomouci (1975 – 1987), vyučovala na VO ZUŠ v Olomouci (1987 – 2000) a Pedagogické fakultě UP v Olomouci (2000 – 2004). Od 1991 je členkou Spolku olomouckých výtvarných umělců a teoretiků.

Podnikla řadu studijních cest (Německo, Itálie, USA, Norsko, Turecko, Střední Asie, Francie atd.). Věnuje se kresbě, malbě, volné i užité grafice (zejména linorytu). Příležitostně se věnuje ilustraci knih. Její doménou byla řadu let figurální tvorba inspirovaná hudbou, tancem a antickými motivy. Již ve druhé polovině 60. let se tvorba začala uvolňovat z rámce realistického zobrazení, vznikají první kresby, grafiky a malby, jimž dominuje pevná obrysová linie. V malbách klade důraz na psychologický účinek barvy. Intenzivně se zajímá o svět mezilidských vztahů, toto téma získává dominantní postavení v její tvorbě. Na počátku 80. let radikálně změnila způsob výtvarného vyjádření a soustředila se výhradně na kresbu perem a tuší. Od 90. let se zabývá intenzivně jógou (Tělové pocity, Kresby s mantrou). Vrací se k námětům krajin i figurální tvorbě, ale také k živlům ohně a země. Charakteristický je vztah mezi pokreslenou a prázdnou plochou, kontrast mezi černou a bílou. Kresebná linka nebo shluk čar jsou nositeli rytmu, jenž může vyznít jen na okolní bílé ploše. Vznikají časové záznamy – prvotní, čisté a ničím nezatížené. Fenomenální kreslířka zaobírající se meditací a hudbou, která je pro ni stálou inspirací.  

Její dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách doma i v zahraničí, dále pak v galeriích (Praha, Olomouc, Hodonín, Litomyšl, Frýdek-Místek,ad.), v zahraničí např. v Kupferstich-Kabinetu v Drážďanech. V letech 1967 – 2010 realizovala více než tři desítky samostatných a množství kolektivních výstav.

Barbara Korun (SLO)

Narodila se roku 1963. Na lublaňské filozofické fakultě vystudovala komparatistiku a slovenistiku. Jako literátka na vlné noze žije v Lublani. Vydává básně, eseje a recenze. Její básně jsou součástí mnoha antologií a jaou přeloženy do dvaceti jazyků; mj. byly dvě její sbírky přeloženy do angličtiny. Vydala rovněž dvojjazyčný slovinsko-italský výbor básní Hočem o tebi noč (Chci noc o tobě, 2013). Vydala šest básnických sbírek: Ostrina miline (Ostří milosti, 1999), za niž získala cenu Slovinského literárního veletrhu za nejlepší debut roku, Zapiski z podmizja (Zápisky zpod stolu, 2003), Razpoke (Trhliny, 2004), Pridem takoj (Přijdu hned, 2011), za niž získala Veroničinu cenu a cenu Zlatý pták, a dvojjazyčnou knihu Čečica, motnjena od ljubezni (Panenka obtěžovaná láskou, 2014). Sbírka Pridem takoj vyšla v českém překladu (Přijdu hned, přeložila Hana Mžourková). Její nejnovější sbírka Vmes (Mezitím) byla v roce 2016 nominována na Veorničinu cenu.

Andrej Makuc (SLO)

Slovinský spisovatel a pedagog  Andrej Makuc se narodil roku  1951 v Brdě u Slovinského Hradce. Základní školu navštěvoval ve Sl. Hradci, gymnázium vystudoval ve městě Ravne v Korutansku. V Lublani vystudoval slovinskou a srovnávací literaturu. Vyučoval v centru středních škol ve Slovinském Hradci, poté působil jako středoškolský profesor na gymnáziu ve Slovinském Hradci. Spolupracuje jako mentor v Literárním klubu tamtéž, je jedním z redaktorů časopisu Odsevi  (Odrazy), kromě toho je také divadelní režisér a literární znalec. V roce 1996 získal druhé místo v literární soutěži Mladika, v roce 1997 obdržel Bernekerovu cenu a v roce  2001 bronzovou plaketu za dílo v oblasti kultury.

Vydal román Norci (Blázni, 2000) a několik knih povídek a novel, mezi nimi známou a ceněnou knihu povídek Oči (Oči, 2001) či Šolniški kruh (Učitelský chléb, 2008).

Hana Mžourková (ČR)

Narozena roku 1979, vystudovala obory český jazyk a literatura – slovenistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V Ústavu pro jazyk český AV ČR pracuje v oddělení jazykové kultury, kde se kromě jiného věnuje jazykovému poradenství. Ze slovinštiny přeložila například sbírky Banality Braneho Mozetiče, Rouška Veroničina od Josipa Ostiho a Přijdu hned od Barbary Korun či román Mate Dolence Moře v čase zatmění slunce.

                                                    Hana Mžourková a Barbara Korun.

Jani Oswald (A/SLO)

Jani Oswald, (pseudonimy Šodrov Janez, Slavko Korošec, Norbert Novak, Brez Imena, Fičko Spaček, Anatol Doppel idr.), se narodil roku 1957 v Celovci (Klagenfurt). Dokončil slovinské gymnázium tamtéž a poté vystudoval práva ve Vídni.

Jani Oswald byl v osmdesátých letech 20. stol. Vydavatel a šéfredaktor časopisu mladje. V časopisech a antologiích publikuje experimentální prózu, konkrétní poezii a eseje, a to jak ve slovinštině, tak v němčině. Pracuje jako manažer finančního podniku ve Vídni. Žije převážně ve Vídni.

Jurij Paljk (IT/SLO)

Jurij Paljk se narodil v obci Velike Žablje ve Vipavské dolině (západní Slovinsko) v roce 1957. Po vystudování katolického gymnázia ve Vipavě pokračoval ve studiích na gymnáziu France Prešerena v Terstu, kde maturoval. Poté studoval na lékařské fakultě a současně filosofii na universitě v Terstu. V současné době pracuje jako novinář v týdeníku Novi Glas, který vychází v italské Gorici (Gorizia) a v Terstu a je určen především slovinské menšině žijící v Itálii. Spolupracuje se slovinským rozhlasem a novinami, píše literární recenze a kritiky. Dosud publikoval tři sbírky básní: Soba 150 (Pokoj 150, 1986), Nemir (Neklid, 1994), Nedorečenemu (Nedořečenému, 1997). V roce 1998 se umístil jako první v mezinárodní básnické soutěži Concorso internazionale di poesia di Trieste "Premio Neruda".

Se ženou a dcerami žije v italském Terzo d'Aquileia.

Ana Porenta (SLO)

Ana Porenta (1965) ukončila magisterské studium na Katedře pedagogiky a andragogiky na Filozofické fakultě Univerzity v Lublani. Působí jako pedagog. Založila Institut pro rozvoj kreativity a je též spoluzakladatelkou portálu www. pesem.si, od jeho vzniku v roce 2007 je zároveň jeho šéfredaktorkou. Dosud jí vyšly tři básnické sbírky: Sem se (Jsem se, 2005), Kitke (Copánky, spoluautorky Sonja Votolen a Jana Pečečnik, 2009) a Deklice (Děvčata, 2016). Je autorkou několika učebnic a příruček pro výuku slovinštiny pro začátečníky, románu pro mládež Virtualnisvet.com (Virtuálnísvět.com, 2004), CD-ROM Na sledi za medvedi (Na stopě medvědům, 2002), příběhů a divadelních textů pro děti a mládež Videzi sveta a Videzi domišljije (Obrazy světa a Obrazy fantazie - 2006, 2007). Své básně publikovala v časopisech Apokalipsa, Dialogi, Lirikom, Literatura, Mentor, Sodobnost, OtočjeO, Vpogled… Spolupracuje na projektu Pesnice o pesnicah (Básnířky o básnířkách). Píše předmluvy, rediguje básnické sbírky a spolurediguje ročenky Pesem si (Báseň jsi, 10 čísel) a literární skupinové sborníky (JSKD Vrhnika, Ribnica). Vede literární workshopy a experimentální projekt Pesniški odklop (Básnické odpojení). Na její podnět vycházejí díla účastníků v elektronických sbornících Danes se ne bojim svetlobe (Dnes se nebojím světla, 2015) a Vračamo ti žerjavico, Prometej (Vracíme ti žhavé uhlíky, Prométhee, 2017). Se sbírkou Deklice byla pozvána na kritický festival poezie Pranger 2017. Potkáváme ji také v úloze porotkyně pro literární činnost u JSKD RS (Veřejný fond Republiky Slovinsko pro kulturní aktivity).

                                                                          Foto Gregor Grešak

Simona Racková (ČR)

Simona Racková (nar. 1976) je básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička. Recenze a kritiky publikuje pod svým celým jménem Simona Martínková Racková. Od prosince 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar.

Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host 2012) či dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk 2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírku Přítelkyně (Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara. V říjnu 2015 jí vyšla sbírka Tance (Dauphin). Básně publikovala například v Hostu, Tvaru či Respektu; její poezie byla přeložena do angličtiny, portugalštiny, italštiny, rumunštiny a srbštiny

Jan Štolba (ČR)

Jan Štolba (nar. 1957, Praha) je český básník, prozaik, literární kritik a jazzový hudebník (hráč na saxofon).

Vystřídal mnoho zaměstnání, od roku 1988 žil v New Yorku, v devadesátých letech střídavě v Austrálii a Praze, kde žije dodnes.
Na saxofon hrál například v Originálním pražském synkopickém orchestru, skupině Krásné nové stroje nebo s Oldřichem Janotou ve folkové skupině Mozart K., v současnosti vede Jan Štolba Quartet, hraje s Polydor sextetem a účastní se freejazzových improvizací Visit Of Music Martina Zbrožka.
Publikuje také literární kritiky a recenze v kulturních a literárních časopisech i v denících (A2 kulturní týdeník, Tvar, Host, Lidové noviny ad.). V roce 2007 získal za soubor esejů Nedopadající džbán a za soustavné kritické sledování české soudobé poezie Cenu F. X. Šaldy.
Poezie: Bez hnutí křídel (Ivo Železný, 1996), Nic nemít (Host, 2001), Den disk (Torst, 2003), Hřebeny (H&H, 2007). Próza: Provazochodcův sen (Volvox globator, 1995), Město za (Hynek, 1997). Literární kritika
Nedopadající džbán (Torst, 2007), Lomcování slovy (Cherm, 2011).

                                                                         Foto Ondřej Němec

Děkujeme:

Městskému úřadu Beroun, pod jehož patronací je festival pořádán,

Velvyslanectví Republiky Slovinsko,

Rakouskému kulturnímu fóru,

Slovinskému spolku Josipa Plečnika - Slovenskemu društvu Jožeta Plečnika,

Úřadu Republiky Slovinsko pro Slovince v zahraničí,

Veřejnému fondu Republiky Slovinsko (Javni sklad RS) a časopisu Mentor,

Knihovně Václava Havla,

Muzeu Českého krasu Beroun,

Jiné kávě Beroun,

Městské knihovně Beroun,

Střednímu odbornému učilišti v Hlinkách,

Domu seniorů TGM v Berouně,

Sdružení sv. Ludmily v Tetíně,

Státnímu památkovému ústavu – hradu Krakovec,

mediálním partnerům – časopisům Host, Protimluv a Tvar.