Hosté 8. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo

 

Nataša Burger (SLO/CZ)

Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela s dnes už bývalým mužem Janezem Burgerem do Prahy. On zde studoval režii na FAMU, Nataša studovala nejdříve čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU „autorskému divadlu“ na katedře herectví u profesora Vyskočila. Poté se vrátila zpět do Slovinska.

Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeze Burgera.

Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry.

V současné době žije se svým mužem Andražem Poličem v Praze. 

 

Veronika Dianišková (SK)

Narodila sa 21. februára 1986 v Bratislave. Po skončení štúdia divadelnej réžie a dramaturgie na VŠMU V Bratislave začala pracovať v Slovenskom rozhlase. Istý čas pracovala s ľuďmi bez domova v neziskovej organizácii Depaul Slovensko. Ako doktorandka  na katedre religionistiky Filozofickej Fakulty Univerzity Komenského navštívila niekoľkokrát rôzne krajiny Latinskej Ameriky.
 
Publikuje časopisecky aj knižne. Vydala zbierky: Labyrint okolo rúk (2006), Päť krát päť. Antológia súčasnej slovenskej poézie (2012), Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh (2014). 
 
 

Johanna Domokos (HU)

Johanna Domokos (1970) vyrostla v prostředí maďarské menšiny v multinacionálním Sedmihradsku, později žila a studovala v maďarském Szegedu, v Berlíně, v Budapešti a učila na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Po návratu do Evropy působila na univerzitě v Bielefeldu, kde se věnovala multietnickým a menšinovým ugrofinským literaturám (Sámové, Finové) a performantivnímu umění. V současné době působí jako docentka ugrofinistiky na univerzitě v Budapešti. Žije v Německu.

Ve své tvorbě začala maďarskými verši, které postupně prokládala texty psanými v angličtině a v němčině. V poslední básnické sbírce Exil – Elixír volně přechází z jednoho jazyka do druhého a zachycuje cestu a spojnici mezi různými jazykovými kódy, které si v myšlení vícejazyčného tvůrce navzájem konkurují.

Vydané básnické sbírky:
Prélude (Szeged 1994 Preludium).
Zárt kánon (Marosvásárhely 1998 Uzavřený kánon)
Napút/Sonnenreise – VersTérKép (překlad do němčiny Irene Rübberdt. Marosvásárhely 2001 Sluneční cesta)
Vörös Er(d)ő / Re(a)d Forest / Roter Wald (překlad Michael Heim a Christine Schlosser. Helsinki 2004 Rudý les).
Kísérlet valahol (Budapest 2008 Pokus někde)
Az égsátor története. Die Geschichte des Himmelszeltes. (2009. Dějiny nebeské klenby)
Exil(e), Elixír(e) (Berlin-Budapest 2012)
Pro děti: A csengö (Zvonek, Budapest 2008)

Filmy a multimediální tvorba:
Der Fall -- als performace, Video, 14 minut, 2009
KataStrophe, Poem-clipp, Video, 10 Minut, 2010
Performing Science, Video, 1 hodina, 2010
Der Weg, Video, 6 Minut, 2013

 

Irena a Vojtěch Havlovi (ČR)

Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání.

 

Genowefa Jakubowska-Fijałkowska (PL) 

Básnířka, žije v polském Mikołowě. Debutovala v roce 1972. Publikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje, Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie. Nositelka cen mnoha polských básnických soutěží. Vydala sbírky básní: Dożywocie (Doživotí), Pan Bóg wyjechał na Florydę (Pán Bůh odjel na Floridu), Pochylenie (Nachýlení), Czuły nóż (Něžný nůž), poslední sbírka Performance vyšla v roce 2011, v letech 2012-2013 vyšly obsáhlé výbory z její tvorby v anglickém a německém překladu. Česky vyšel výbor její poezie pod názvem Něžný nůž (Protimluv, Ostrava 2011, překlad Lenka Daňhelová).

 

Radek Fridrich (ČR)

Básník, výtvarný autodidakt, překladatel, recenzent, pedagog.

Autor, jehož dílo je silně spjato se severočeskou krajinou, tedy prostředím, které tradičně formovala německá kultura a mentalita a které bylo po 2. světové válce připraveno o své původní obyvatelstvo i několikasetletou kulturní paměť.

Patří mezi nejvýraznější a nejosobitější české básníky po roce 1989, jeho jméno nechybí v žádné z reprezentativních antologií mapujících současnou českou poezii. Jeho básně byly přeloženy do několika jazyků.

Absolvoval češtinu a němčinu na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, v letech 1996 až 2008 vyučoval na bohemistice tamtéž. V posledních letech učí na Střední zdravotnické škole v Děčíně. 

Je autorem jedenácti knížek, mj. V zahradě Bredovských (1999), Erzherz (2002), Žibřid (2006), Krooa krooa (2011; Magnesia Litera za poezii, 2012) a Nebožky / Selige (dvojjazyčně; 2011).

 

Markéta Hejná (ČR)

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklizečka na AVU. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v naklatelství Albatros, v letech 1989-1990 jako jeho redaktorka. Od roku 1991 do 1997 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.

Před r. 1989 publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, Zlatém máji, poté např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz . V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).

Pro nakladatelství Vyšehrad napsala řadu esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986 /60 výt./), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991) a Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000).

Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Žije v Praze.

 

Petr Hejný (ČR)

se narodil 27.3.1956 v Praze v sochařské rodině. Hrát začal v sedmi letech na housle a od devíti se učil na violoncello u Karla Pravoslava Sádla. Poté studoval na pražské konzervatoři u Viktora Moučky a Josefa Chuchra a na AMU ve třídě prof. Miloše Sádla.

Hrál jako sólista s mnoha českými orchestry a klavíristou Alfrédem Holečkem. V roce 1977 se stal členem Pražských madrigalistů – komorního souboru České filharmonie – a začal se intenzivně zabývat studiem staré hudby a hrou na violu da gamba a barokní violoncello. Od roku 1987 byl členem Doležalova kvarteta. Dva roky působil v České filharmonii. Spolupracuje s několika komorními soubory – Antiquarius Consort, České violoncellové duo aj. V roce 2004 založil komorní soubor Zanetto Consort. Hrál též s mnoha předními interprety. Kromě komorní hry vystupuje Hejný na sólových recitálech a jako sólista s komorními orchestry, jak na violu da gambu a barokní cello, tak na moderní violoncello. Nahrál řadu skladeb pro Český rozhlas a několik desítek sólových i komorních CD.

Od roku 2007 je členem Stamicova kvarteta. Spolupracuje též se soubory zaměřenými na interpretaci staré hudby jako hráč na violu da gamba a barokní violoncello.

Vlastní hudební tvorba: Kovová sonáta, Malířská sonáta a další.

Krom toho  se od dětství věnoval kresbě, plastice i malbě. Vystavoval na mnoha samostatných i společných výstavách a jeho výtvarné práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Podílel se šesti bronzovými plastikami do Šahijádu v Teheránu. Žije a pracuje v Praze.

 

Stanka Hrastelj (SLO)

Stanka Hrastelj (1975) se narodila ve městě Brežice na jihovýchodě Slovinska, ukončila tamní gymnázium a poté studovala teologii na lublaňské univerzitě. Svoji poezii už během studií publikovala časopisecky, v řadě antologií, prezentovala v rozhlase a na různých (i mezinárodních) literárních festivalech. Už v roce 2001 byla na festivalu mladých literátů Urška vyhlášena za nejlepší mladou básnířku. V roce 2005 debutovala sbírkou Nizki toni (Nízké tóny, nakladatelství Goga) a vzápětí za ni obdržela Cenu Slovinského knižního veletrhu za nejlepší prvotinu. O dva roky později se stala Rytířkou poezie v rámci festivalu Dny knihy.

V   roce 2009 vydala svoji druhou básnickou sbírku Pane, něco pro vás máme (Gospod. nekaj imamo za vas, Studentská založba). V roce 2012 vyšel její první román Hraní (Igranje, Mladinska knjiga, Lublaň 2012), který se stal ihned po vydání bestsellerem a získal cenu nakladatelů Modra ptica. Hrdinkou románu je žena, která se postupně propadá do hlubin schizofrenie. Česky vyšla kniha v roce 2015 pod názvem Čínská zeď  v překladu Lenky Kuhar Daňhelové (vydalo nakladatelství Barrister & Principal).

V   Kromě psaní vede kulturní umělecké sdružení KUD Liber, které se snaží probudit literární scénu v Kršku. Vyučuje tvůrčí psaní v literárních dílnách a moderuje literární večery. Se svým manželem Borutem založila a provozuje v Kršku keramickou dílnu Bernhard Manufaktura, která je pojmenována podle spisovatele Thomase Bernharda a je otevřená nejen zájemcům z řad široké veřejnosti, ale také dětem či postiženým (https://bernhard.si/).

 

Hana Kniežová (SK/ČR)

Narodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii ha filozofické fakultě Universita di Bologna v Itálii. Překládá z italštiny, stará se o dvě děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku. Publikuje na literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.

 

Marko Kravos (SLO/IT)

Marko Kravos je slovinský básník z Terstu. Narodil se roku 1943, vystudoval slavistiku a věnoval se nakladatelské činnosti v Terstu. Působil jako docent na Univerzitě v Terstu, pak se stal profesionálním spisovatelem. Je členem Svazu slovinských spisovatelů a mezinárodního PEN klubu, v letech 1996-2000 byl předsedou slovinského PEN klubu.

Píše básně (dosud vydal 20 sbírek), eseje a beletrii pro dospělé i mládež. Překládá z italštiny, chorvatštiny a španělštiny. Získal cenu Prešernovy nadace a italskou státní cenu Astrolabio d'oro za poezii (2000). Jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků, sám se staral a stará o propagaci, překlady a publikování mnoha slovinských autorů v Itálii a také o představování italských básníků ve Slovinsku.

Básnické sbírky: Pesem (Báseň, 1969), Trikotno jadro (Trojúhelníková plachta, 1972), Obute in bose (Obuté a bosé, 1976), Paralele (Paralely, 1977), Tretje oko (Třetí oko, 1979), Napisi in nadpisi (Nápisy a nadpisy, 1984), V znamenju skržata (Ve znamení skřítka, 1985), Sredozemlje - Mediterraneo (Středomoří, vícejazyčné, 1986), Ko so nageljni dišali (Ve vůni karafiátů, 1988), Obzorje in sled (Obzor a stopa, 1992), Sredi zemlje Sredozemlje (Uprostřed země Středozemě, výbor, 1993), Il richiamo del cuculo (1994), Krompir na srcu (Brambora na srdci, 1996), Vreme za pesna (makedonsky, 1998), Jazonova sled - Le tracce di Giasone (Iásonova stopa, vícejazyčné, 2000), Sui due piedi - Na obeh nogah (Na obou nohách, slovinsky a italsky, 2000), Potrkaj na žaro (Zaklepej na urnu, 2002), Ljube-zenske (Milované, 2003),  Med repom in glavo (Mezi ocasem a hlavu 2008) a Sol na jezik/Sale sulla ligua (Sůl na jazyk, ve slovinštině a italštině, 2013).  K básníkovým sedmdesátinám vyšel v roce 2013 výbor s úvodním slovem Petra Kolška V kamen, v vodo (Do kamene, do vody).

 

Vladislava Kužílková (ČR)

herečka, absolventka konzervatoře J.Ježka a DAMU (katedra autorské tvorby, herectví a pedagogiky).

Pražské Divadlo Kampa uvedlo 13. března premiéru nové autorské hry, vzniknuvší ve spolupráci Nataši Burger, Vladislavy Kužílkové a Ivety Duškové pod názvem Ty dvě, které obědvají.

 

Małgorzata Lebda (PL)

Narozena v roce 1985 v Nowém Sączi v Polsku. Stipendistka Tvůrčího stipendia města Krakova (2006) a Stipendia Grazelli (2006). Získala mnoho ocenění v polských literárních soutěžích. Vydala básnický arch Otevřená na 77 straně (Otwarta na 77 stronie, Kraków 2006) a básnickou sbírku Stopy (Tropy, Gniezno 2009). Poslední sbírkou je Granica lasu (Hranice lesa), která vyšla v nakladatelství WBPiCAK (Poznań 2013). Žije v Krakově. Fotografuje a cestuje.

 

Ivan Matoušek (ČR)

Ivan Matoušek (* 28. července 1948 Praha) je český spisovatel, básník a výtvarník, žije v Úvalech u Prahy.

V letech 1966–1971 vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Poté pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV a od roku 1987 ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Od roku 2001 byl kontrolorem jakosti léčiv v továrně Léčiva, respektive Zentiva. Od podzimu 2007 je v důchodu.  

Malbě a grafice se intenzivně věnoval do počátku devadesátých let 20. století. Spolupracuje s kulturními časopisy, zejména s Revolver Revue a Tvarem. Patří k nejvýraznějším spisovatelům současné české literatury.

Knižně vydal deset vesměs prozaických děl, za rozsáhlý román Spas (2001) získal cenu Revolver Revue (2003) a za román Oslava (2009) získal v roce 2010 cenu Magnesia Litera. Ve stejném roce publikoval soubor zápisů Jedna věta. Jeho nejnovějším dílem je Autor Quijota Ivan Matoušek.

Poezii se věnoval převážně v osmdesátých letech. V roce 2000 vyšel pod názvem Poezie soubor básnických sbírek Marie (1982) a Poezie a serigrafie před koncem 80. let (1990).

 

Marián Milčák (SK)

Marián Milčák (*4. september 1960, Revúca) je slovenský básnik, prekladateľ a literárny vedec.

Vyštudoval slovenčinu a nemčinu na FF UPJŠ v Prešove, pôsobil ako vysokoškolský pedagóg na FF UPJŠ v Košiciach a ako lektor na Sliezskej univerzite v Katoviciach. Momentálne vyučuje v Ljubljane na slavistike slovenský jazyk a literárne disciplíny.  V rokoch 1999 – 2003 pracoval ako lektor slovenského jazyka a literatúry na Varšavskej univerzite. Venuje sa pôvodnej tvorbe a teórii básnického textu. Etabloval sa predovšetkým na stránkach časopisu Romboid. Bol redaktorom literárnych zošitov Tichá voda (Košice). Ladením je jeho poézia blízka tvorbe Rudolfa Juroleka, Daniela Pastirčáka a Erika Grocha. Spolupracuje so skupinou tvorcov časopisu Pobocza (Poľsko) a s vydavateľstvom Modrý Peter v Levoči. V 90-tych rokoch 20. storočia pomáhal bratovi (Petrovi Milčákovi) iniciovať literárne podujatia a básnické festivaly. Profesionálne i ľudsky je v blízkom kontakte s mnohými významnými autormi (Miroslav Brück, Marián Andričík, Valerij Kupka). Jeho básne boli preložené do angličtiny, češtiny, poľštiny, nemčiny, francúzštiny, ruštiny, ukrajinčiny, maďarčiny, chorvátčiny, slovinčiny, litovčiny a iných jazykov. Výber z jeho poézie pod názvom Opus her(m)eticum vyšiel v Slovinsku (Ľubľana, 2003). Sám prekladá najmä z poľštiny (Kornhauser, Herbert). Z ruštiny preložil zbierku básní Valerija Kupku Nestálosť. Žije v Levoči.

Vydal osem básnických zbierok, posledná Hra s hadmi vyšla v roce 2014.

 

Duško Novaković (SRB)

Duško Novaković se narodil roku 1948 v Titogradu, dnešní Podgorici, hlavním městě Černé Hory. Jeho otec, bývalý letec RAF, byl po válce z politických důvodů internován ve vězeňském táboře v rumunské Jilavě a básník se s ním poprvé setkal až ve svých sedmi letech. Tyto hořké zkušenosti z dětství zanechaly v Novakovićově tvorbě viditelné stopy, viz kupř. svérazná komparace vlastního osudu s Odysseem, Penelopé a, přirozeně, s Telemachem. Básníkova matka, Ksenija Cicvarić Bracović, pocházela z vážené podgorické rodiny a byla literárním vědcem. Přestože Novaković studoval jugoslávskou a světovou literaturu na bělehradské filozofické fakultě, dlouho byl zaměstnán u jugoslávských aerolinek (Jat Airways), přičemž však pravidelně přispíval do literárních časopisů.

Novakovićovo dosavadní básnické dílo současná kritika spojuje s jedním z nejsilnějších směrů současné srbské poezie, s tzv. verizmem, v němž se setkávají sarkasmus, ironie s určitou mírou grotesknosti, a jehož hlavním cílem je co nejpravdivější vykreslení reality ve všech jejích podobách. Básníkovo dílo se vedle těchto motivů zaměřuje na vnímání chaosu jako fenoménu, konkrétně toho historického, který je, dle básníkových slov, vlastní každé době a básně na něj mají pouze poukazovat. Novakovićova poezie je prostoupena existencionalistickými úzkostmi, často přicházející z nedávné jugoslávské minulosti, a kritickým pohledem na jedince i kolektiv, přesto v jeho tvorbě čtenář cítí silný sociální cit a humanismem prostoupenou empatii – to vše autor předkládá čtenáři velice prostým jazykem všedního člověka, aby mu, samozřejmě obrazně řečeno, rozuměla „i oblaka, i tráva a vítr“, jak autor píše v jedné ze svých básní.

Duško Novaković dosud vydal patnáct básnických sbírek, byl oceněn několika významnými srbskými literárními cenami. Vedle psaní vlastních básní se věnuje i překládání z makedonštiny. 

 

Andraž Polič (SLO/ČR)

Narozen ve Slovinsku roku 1972. Vystudoval filosofii. Je básník a hudebník. Na Slovinsku mu vyšlo pět básnických sbírek, jedna z nich získala mezinárodní ocenění. V současné době hledá v Čechách vhodného překladatele. Jinak se věnuje scénické hudbě a své skupině Hamlet Expres, se kterou hrají především šansony. Hraje na mnoho hudebních nástrojů, ale základní zůstává kytara.



Půljablkoň: Marie Puttnerová & Michal Němec (ČR)

Jsou nejmenší odnoží skupiny Jablkoň: obrovitý kapelník Michal Němec a éterická zpěvačka Marie Puttnerová. Zpívají a hrají písničky jablkoňské i nejablkoňské: jednoduše, přímočaře, nezáludně – dva hlasy, kytara a perkuse. V repertoáru mají skladby z písničkových alb Jablkoně (většinou ty, které s kapelou už nehrají), ale také úplně nové. Maruška a její krystalicky čistý hlas je z Brna, Michalova pražština se tak potkává s lahodnou moravštinou a v písničkách je to slyšet.  

Půljablkoňí spolupráci započali v 2014, téhož roku se jim podařilo vydat první album nesoucí název Půljablkoň – Němec & Puttnerová.

 

Daniela Renčová  (ČR)

Malířka, ilustrátorka a grafička, narodila se v roce 1989. V současné době studuje magisterský obor na fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Řadu let se věnuje ilustracím, její hlavní vášní je především kaligrafie. Za své ilustrace k dvojknize haiku Kobajaši Issy Oči vážky. Krůpěj rosy získala v přehlídce Nejkrásnější kniha roku 2012 od Asociace českých bibliofilů Cenu Vojtěcha Preissiga a cenu ředitele Ústavu umění a designu v Plzni.

 

Ana Ristović (SRB)

Ana Ristović se narodila roku 1972 v Bělehradě, vystudovala srovnávací literaturu na filologické fakultě tamtéž.

Vydala šest básnických sbírek:  Snovidna voda (Zasněná voda, 1994, za niž získala cenu Branko Radiceviće), Uže od peska (Provazy z písku, 1997), Zabava za dokone kceri (Party pro lenivé holky, 1999, cena Branko Miljkoviće), Život na razglednici (Život na pohlednici, 2003), Oko nule (Kolem nuly, 2006), sbírka P.S. – Selected Poems (2009) získala v roce 2010 cenu Milice Stojadinovic Srpkinje. V roce 2005 získala cenu Huberta Burdy pro mladé východoevropské básníky.

Přeložila osmnáct básnických sbírek slovinských autorů do srbštiny. Její básně jsou překládány do angličtiny, němčiny, slovenštiny, makedonštiny, slovinštiny, polštiny, češtiny, bulharštiny, švédštiny a finštiny. Žije v Bělehradě, kde vyučuje literaturu na střední škole.

 

Dušan Savić (SRB)

Dušan Savić se narodil 21. srpna 1952 ve druhém největším městě Bosny a Hercegoviny Banja Luka. První povídka mu vyšla v deníku Politika v březnu roku 2007, následně vydal sbírku krátkých povídek s názvem Sedlo – Banjaluka iz kofera uspomena. Román Bečki točak (ve volném překladu Vídeňské kolo) vyšel v bělehradském vydavatelství Treći Trg v roce 2009 nejprve v srbštině, později v němčině v rakouském vydavatelství United – p.c. Verlag; Neckenmarkt (2012). V roce 2015 byl román vydán v makedonštině vydavatelstvím Almanah ve Skopji. Srbská ambasáda ve Vídni v roce 2010 navrhla toto dílo na literární cenu  'Miloš Crnjanski' , kterou vypsalo Ministerstvo diaspory Srbské republiky (v origin.: Ministarstvo za dijasporu Republike Srbije). Následující román Porajmos vydala Laguna v roce 2013 a dostal se i do nejužšího výběru na literární cenu 'Miroslav Dereta'. Svoji první literární cenu obdržel Savić za krátkou povídku s názvem El Bahar na konkursu Simha Kabiljo, „Židovské kulturní scény BEJAHAD“ konající se v Záhřebu.
Tvoří i poezii. Svoji první sbírku básní Kamenje govori (Kameny mluví) publikoval v roce 2006 v bulharském nakladatelství Svetulka 44 v Sofii. Svoji poezii a prózu vydává jak v domácích literárních časopisech, tak také v mnoha německých antologiích. Zabývá se překladatelskou činností, přebásňuje z němčiny do srbštiny. 
Je členem Svazu spisovatelů Vojvodiny a rakouského P.E.N. Centra. Žije a tvoří ve Vidní a vojvodinském Somboru.
 
Ivo Svetina (SLO)
 
Ivo Svetina je vůdčí postavou generace slovinských básníků vstupujících do literatury ve druhé polovině 60. let. Narodil se r. 1948 v Lublani, kde vystudoval literární komparatistiku a teorii a od 1978 se věnuje pouze literatuře. Pracoval pro RTV Slovenija, několik divadel (např. režie dramatizace Eposu o Gilgamešovi), od 1998 ředitel Slovinského divadelního muzea.
Od 1971 publikoval 19 sbírek poezie, obdržel mj. cenu Zlata ptica (1975), Prešerenovu cenu (1987), za divadelní hry pak cenu Slavko Gruma (dokonce třikrát – 1987, 1992, 1996). Jeho knihy byly přeloženy do italštiny, srbštiny, chorvatštiny a v antologiích je zastoupen navíc také ve španělštině, němčině či angličtině. Píše také pohádky, eseje a překládá (mj. Tibetská kniha mrtvých, 1994). Jeho poezie osciluje mezi dvěma póly – evropskou a orientální tradicí (např. sbírka Oblak a hora). Evropský pól tíhne k postmoderně tvarovanému pohledu na vykořeněné, nicotou obklopené bytí člověka.
Některé význačné sbírky: Boticelli (1975), Joni (1976), Dissertationes (1977), Bulbul (1982), Pět rukopisů (1987), Oblak a hora (2003), Básně nevědění (2004), Lesbos (2005).
 
 

István Vörös (HU)

István Vörös (1964, Budapešť) je básník, spisovatel, kritik a překladatel. V Maďarsku patří mezi uznávené autory, jejichž renomé již překročilo hranice státu. O jeho kvalitách vypovídá i řada zahraničních ocenění - Cena Milana Füsta, cena Jana Smreka, Premia Bohemica, Cena Huberta Burdy, či Cena Attila Józsefa a slovinská cena Vilenica Kristal. První díla vyšla v roce 1988 Só, kenyér (básně, ELTE Eötvös könyvek, 1988), Innenvilág (povídky, Széphalom, 1988) a poslední v roce 2007 - Švejk gyóntatója (povídky, Jelenkor, 2007). V roce 2008 vydalo nakladelství Jelenkor básnickou sbírku s názvem A Vörös István-gép rombolása, jejíž součástí je i báseň Vlastní Tao. Poslední knihy, které vyšly zatím v Maďarsku, jsou Tőlem távoli cselekedeteim (vybrané básne, 2014) a román Gagarin (2013).

V češtině mu roku 2008 vyšla v překladu Tomáše Vašuta v nakladatelství Protimluv sbírka básní V okně spící. Jde o reprezentativní výbor básní, který věrně odráží pestrost básníkovy tvorby, jež sahá od existenciální mrazivé grotesky přes klasická haiku až po rýmovanou pohádku.

 

Tomáš Weiss (ČR)

Narozen 1966 v Praze, žije v Berouně. Editor knihy Beaty, bigbeaty, breakbeaty (Maťa / Dharmagaia), spoluautor knižního rozhovoru s Jáchymem Topolem Nemůžu se zastavit (Portál 2000), překladatel ze slovenštiny. Vlastní texty časopisecky publikoval v Souvislostech a v Revolver Revue. Vydal sbírky Orchestr kostitřase (Dauphin, Protis, Praha 2007), Neděle sv. Snipera (Dauphin, 2009), Postkomunismus: záškrt (Za tratí, 2011).

 

Petra Žišt (SLO)