2012

Nataša Burger (SLO)

Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela s dnes už bývalým mužem do Prahy. On studoval režii na FAMU, Nataša studovala nejdříve čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU „autorskému divadlu“ na katedře herectví u profesora Vyskočila. Poté se vrátila zpět do Slovinska. 
Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeze Burgera.
Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. 
V současné době žije v Praze. 

 

Jiří Dědeček (ČR)


Básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech. Vystudoval knihovnictví a vědecké informace na Filozofické fakultě UK, později scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval jako tlumočník Pražské informační služby, od roku 1976 je ve svobodném povolání.
Na přelomu 70. a 80. let vystupoval ve dvojici s Janem Burianem. Žije v Praze. Od roku 2003 působí jako externí pedagog na pražské Literární akademii. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Je držitelem několika cen: Obce překladatelů (za překlady textů G. Brassense, 1986), České sekce IBBY (Zlatá stuha za originální pojetí principů nonsensové poezie, 2001), Sukovy knihovny literatury pro mládež (Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství, 2002) aj.
Od roku 2006 je Jiří Dědeček předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
 

 

Irena a Vojtěch Havlovi (ČR) 

Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání. 

 



Markéta Hejná (ČR) 

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklizečka na AVU. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v naklatelství Albatros, v letech 1989-1990 jako jeho redaktorka. Od roku 1991 do 1997 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími. 
Před r. 1989 publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, Zlatém máji, poté např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz . V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let). 
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala řadu esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986 /60 výt./), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991) a Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000). 
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek, se kterým nadále spolupracuje. Maluje obrazy. Žije v Praze.

 

Petr Hruška a Yvetta Ellerová (ČR)

Petr Hruška (* 7. června 1964, Ostrava) je český básník, scenárista, literární historik a vědec. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu OU v Ostravě, a FF MU. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945 - 1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Českou literaturu učí střídavě na Masarykově univerzitě v Brně a na Ostravské univerzitě. Je členem redakční rady časopisu Host a redaktorem časopisu Obrácená strana měsíce; v letech 1995 - 1998 se podílel na vydávání časopisu Landek (s Janem Balabánem a dalšími). Spoluorganizuje literární pořady, festivaly a výstavy v Ostravě. Jeho partnerka Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka (ostravská hudební seskupení Norská trojka, Complotto). Jeho dvojčetem je literární kritik a teoretik Pavel Hruška.  


 

Genowefa Jakubowska-Fijałkowska (PL) 

Debutovala v roce 1972. Publikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje, Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie. Nositelka cen mnoha polských básnických soutěží. Vydala sbírky básní: „Dożywocie” (Doživotí), „Pan Bóg wyjechał na Florydę” (Pán Bůh odjel na Floridu), „Pochylenie” (Nachýlení), Czuły nóż (Něžný nůž), poslední sbírka Performance vyšla v roce 2011. Bydlí v polském Mikołowě. V roce 2011 vydalo nakladatelství Protimluv výbor její poezie pod názvem Něžný nůž (v překladu Lenky Daňhelové).

 

 

 

Ivo Frbežar (SLO)

(narozen roku 1949 v Lublani na Slovinsku), básník, spisovatel, grafik, publicista, redaktor a majitel nakladatelství Mondena.
Píše především poezii, lyrickou prózu, básně a prózu pro děti, rozhlasové hry a literární kritiku. Vydal doposud 14 vlastních knih, z toho dvě v překladu do cizích jazyků (sborníky, antologie), zastoupen je v šesti knihách. Překlady jeho děl byly publikovány v angličtině, češtině, makedonštině a srbštině. 
V češtině vyšla jeho sbírka Kamenuj kamenné (Volvox Globator, 1997).

 

 

 Renzo Furlano (IT) 

Narodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství Edizioni Culturaglobale, zorganizoval 27 národních a mezinárodních výstav, vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny  “Vileg novella dal Judri”, mezinárodní soutěž “Filari in versi”, Festival Itinerante Internazionali di Poesia “Acque di acqua”, čtyři ročníky  festivalu “Festival del libro e dell’informazione Cormònslibri”, a dalších přibližně dvě stovky autorských čtení, hudebních představení, divadla a tance atd.
Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním časopise AKT.

 

 

Franciszek Kamecki (PL)

Narozen 3. října 1940 v Cekcýně v Polsku. Katolický kněz. Vystudoval Vyšší duchovní seminář v Pelplíně, knězem se stal v roce 1964. Od roku 1982 je farářem v Grucznu nedaleko Bydhoště. Jako básník debutoval v roce 1960. Od té doby publikoval několik set básní, povídek, esejí, fejetonů a scénářů. Jeho básně jsou překládány do angličtiny, němčiny, srbštiny, slovinštiny a češtiny.
Kameckého poezie je zastoupena v antologii kněžské poezie „Słowa na pustyni” (Slova v poušti),   Oficyna Poetów i Malarzy, Londýn 1971.
Vydal sbírky básní: Paraboly Syzyfa (Sysifovy paraboly), PIW 1974; Sanczo i ocean (Sancho a oceán), LSW 1981; Epilogi Jakuba (Jakubovy epilogy),  PIW 1986; Borowiacke językowanie (Borowecké jazykování, 1989); Ten co umywa nogi (Ten, který umývá nohy), 2001 obsahující všechny jeho dosud publikované básně; Skarga księdza (Nářek kněze), Topos 2002; Podsłuchiwanie siebie (Odposlouchávání sebe), Galeria Autorska w Bydgoszczy 2006; knižně vyšlo několik výborů z jeho poezie. V roce 1997 vydalo Wydawnictwo Diecezjalne pod názvem Drąbina do nieba (Žebřík do nebe) soubor fejetonů psaných od roku 1993 pro časopis Pielgrzym (Poutník). V roce 2007 vyšla v nakladatelství H+H v překladu Lenky Daňhelové sbírka Nářek kněze, v roce 2009 vydala Římskokatolická farnost Pecka v překladu Jiřího Červenky výbor básní Franciszka Kameckého pod názvem V krajině zázraků.

(fot. Andrzej Bartniak)

 

Michaela Keroušová (ČR)

Narodila se roku 1987 v Praze. Od raného dětství sbírá pivní zátky. Vystudovala obor Tvorba písňového textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Zhudebněné texty je možné si poslechnout zde: https://bandzone.cz/misakerousova Nakladatelství Za tratí vydalo v roce 2011 její sbírku Nemístnosti.

 
Hana Kniežová (SK - ČR)


Narodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii ha filozofické fakultě Universita di Bologna v Itálii. Překládá z italštiny, stará se o dvě děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku. Publikuje na literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.

 

 

Marko Kravos (SLO - IT)

Marko Kravos je slovinský básník z Terstu. Narodil se roku 1943, vystudoval slavistiku a věnoval se nakladatelské činnosti v Terstu. Působil jako docent na Univerzitě v Terstu, pak se stal profesionálním spisovatelem. Je členem Svazu slovinských spisovatelů a mezinárodního PEN klubu, v letech 1996-2000 byl předsedou slovinského PEN klubu.

Píše básně (dosud vydal 20 sbírek), eseje a beletrii pro dospělé i mládež. Překládá z italštiny, chorvatštiny a španělštiny. Získal cenu Prešernovy nadace a italskou státní cenu Astrolabio d'oro za poezii (2000). Jeho díla byla přeložena do 19 jazyků.
Básnické sbírky: Pesem (Báseň, 1969), Trikotno jadro (Trojúhelníková plachta, 1972), Obute in bose (Obuté a bosé, 1976), Paralele (Paralely, 1977), Tretje oko (Třetí oko, 1979), Napisi in nadpisi (Nápisy a nadpisy, 1984), V znamenju skržata (Ve znamení skřítka, 1985), Sredozemlje - Mediterraneo (Středomoří, vícejazyčné, 1986), Ko so nageljni dišali (Ve vůni karafiátů, 1988), Obzorje in sled (Obzor a stopa, 1992), Sredi zemlje Sredozemlje (Uprostřed země Středozemě, výbor, 1993), Il richiamo del cuculo (1994), Krompir na srcu (Brambora na srdci, 1996), Vreme za pesna (makedonsky, 1998), Jazonova sled - Le tracce di Giasone (Iásonova stopa, vícejazyčné, 2000), Sui due piedi - Na obeh nogah (Na obou nohách, slovinsky a italsky, 2000), Potrkaj na žaro (Zaklepej na urnu, 2002), Ljube-zenske (Milované, 2003).
 
 
 

Vladislava Kužílková (ČR)

herečka, absolventka konzervatoře J.Ježka a DAMU (katedra autorské tvorby, herectví a pedagogiky).
Pražské Divadlo Kampa uvedlo 13. března premiéru nové autorské hry, vzniknuvší ve spolupráci Nataši Burger, Vladislavy Kužílkové a Ivety Duškové pod názvem Ty dvě, které obědvají.

 

Małgorzata Lebda (PL)

Narozena v roce 1985 v Nowém Sączi v Polsku. Stipendistka Tvůrčího stipendia města Krakova (2006) a Stipendia Grazelli (2006). Získala mnoho ocenění v polských literárních soutěžích. Vydala básnický arch Otevřená na 77 straně (Otwarta na 77 stronie, Kraków 2006) a básnickou sbírku Stopy (Tropy, Gniezno 2009). Žije v Krakově, kde také studuje. Fotografuje a cestuje.

 

 

Michael Lorenc (ČR)

Michael Lorenc se narodil 29.8.1943 v Olomouci.Vystudoval Konzervatoř v Ostravě, obory housle, dirigování a skladba. Absolvoval též studium na AMU Praha v oboru dirigování orchestru. Pracoval jako violista v orchestru ostravské opery, dále jako sbormistr olomoucké opery a jako sbormistr a dirigent opery v Ústí nad Labem. Později působil jako symfonický dirigent v Praze. Založil Studio - Fórum při Moravském divadle v Olomouci, Olomoucký komorní orchestr, organizoval večery poezie v tamním Divadle hudby. V Praze se podílel na činnosti klubů a studiových divadel. V pražské Viole měl pořady ze své poezie. Skládal scénickou hudbu, spolupracoval s časopisem Divoké víno a organizoval pořady z poezie mladých autorů v Divadle v Nerudovce. Měl několik výstav ze své výtvarné tvorby.
Po roce 1989 dirigoval symfonické koncerty v Praze i v zahraničí. Jeho umělecká agentura organizovala hudební festivaly v Praze.
Publikoval v časopisech Host, Tvar, Protimluv,Texty, Dobrá adresa, Mladá fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách a v mnoha almanaších.
Vydal sbírky poezie: Průvody k popravám (2001), Visuté zahrady deště (2005), Monogramy (2005), Les citadel (2005), Bezdomovci duše (2006), Urousaný orel (2007), Srocení (2007) a Jízlivosti (2009).

 

Jiří Macháček (ČR)

esejista a houslista, šéfredaktor českého literárního čtvrtletníků Protimluv a organizátor stejnojmenného literárního festivalu Protimluvfest v Ostravě. Hraje v několika hudebních uskupeních, mimo jiné vystupuje s Yvettou Ellerovou (Norská trojka), hrající na metalofon.

  
Franciszek Nastulczyk (PL)
 
Narodil se v Bystřici nad Olší (ČR) v roce 1957. Vystudoval kulturně-osvětovou pedagogiku a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově. Od roku 1983 žije v
Bielsko-Białe, pracuje jako učitel. Básník, autor sedmi básnických sbírek, naposledy Hölderlin maluje (2009). Překladatel české a slovenské poezie, redaktor literárně-uměleckého časopisu Pobocza. Laureát cen v básnických soutěžích v Polsku i v Česku.
„Četba básnických knížek Nastulczyka mě přesvědčila, že to, co se dějě v té poezii, připomíná pohyb kyvadla. Jeho krajní polohy lze popsat slovy: očarování a hořkost.“ (Grzegorz Kociuba)
 

(fot.Bořivoj Hájek)

 

Pavel Novotný (ČR)
 
Pavel Novotný (1976) je vedoucí katedry germanistiky Pedagogické fakulty v Liberci, básník, experimentátor, hudebník. Vydal sbírky Sběr (2003) a Mraky (2010). Je autorem radiofonických kompozic Lžička, Vesmír (cena Prix Bohemia Radio 2010) a Tramvestie. Účinkuje v kapele Voni. Společně s Jaromírem Typltem zpracoval skladbu Ursonate Kurta Schwitterse.
Tramvestie, poslední velký projekt Novotného, je pásmo promluv mnoha různých lidí (od řidiče tramvaje až po básníka Jaromíra Typlta), se kterými autor projížděl úzkokolejnou linku z Liberce do Jablonce a zachycoval všechny jejich vzpomínky, reflexe krajiny, myšlenky. Výsledkem je koláž, která funguje jako báseň i jako ojedinělá rozhlasová hra.
 
 
 
 
Melita Osojnik (SLO)
 
Melita Osojnik je slovinská hudebnice a permorferka, zhudebňuje básnické texty své i jiných autorů, zpívá šansony, představuje ve vlastní úpravě slovinské lidové písně, hraje divadlo pro děti. Vydala několik CD, vystupuje se svým hudebním divadlem doma i v zahraničí. Více o autorce na https://www.melitaosojnik.com/
 
 
 

Andraž Polič (SLO)

Narozen ve Slovinsku roku 1972. Vystudoval filosofii. Je básník a hudebník. Na Slovinsku mu vyšlo pět básnických sbírek, jedna z nich získala mezinárodní ocenění. V současné době hledá v Čechách vhodného překladatele. Jinak se věnuje scénické hudbě a své skupině Hamlet Expres, se kterou hrají především šansony. Hraje na mnoho hudebních nástrojů, ale základní zůstává kytara.

 

 

Ana Rostohar (SLO)

Ana Rostohar se narodila ve vesnici Golek pri Krškem. Po studiích na gymnáziu pokračovala ve studiích angličtiny a slovinštiny na filozofické fakultě v Lublani. Pracuje jako překladatelka. Vydala sbírky  Rekviem (1989) a  Na srčnih privezih (Na srdečních uvazištích, 2001) a Ljubezen, ki se je želela spoznati (Láska, kterou si přála poznat, 2007). Její básně byly mimo jiné zveřejněny v antologii  Fanfare (Fanfáry, výbor z novější literární tvorby autorů Posáví) a v antologii současné slovinské poezie v italském překladu. 

Ana Rostohar

 

Martin Skýpala (ČR)

Jmenuji se Martin Skýpala. Narodil jsem se v roce 1976 ve Valašském Meziříčí. Bydlel jsem ve VM, v Rožnově pod Radhoštěm, v Praze, v Opavě, ve Světlé nad Sázavou, v Peterborough a v Ostravě, teď žiji v Praze. Pracoval jsem jako uklízeč, kuchař, učitel, také v kanceláři a teď se živím komerčními překlady. Jsem ženatý a mám syna Kryštofa. Jsem členem redakce ostravské kulturní revue Protimluv.
Vyšly mi knížky Resuscitace (Tvary, Tvar, 2000), Alter Ego (2007), Lžička Medu (2007), Ruční práce (2008), Příběhy písmen (2010). 

 

Jan Suk

 

Jan Suk (14. 7. 1951) je pravnukem hudebního skladatele Antonína Dvořáka a vnukem Josefa Suka. Žije a tvoří na rodinné usedlosti ve Středočeském kraji. Je znám jako básník (vydal mimo jiné sbírky Potopené pevnosti, Spojené kameny, Dohlednost v mlze), ale rovněž jako autor esejistických knih Krysy v Hadrianově vile (2004) a V aréně prachu, stínů a večerů (2010). Od roku 1994 je šéfredaktorem pražského nakladatelství H&H. Mnoho let působí také jako kritik a publicista orientovaný na literaturu, výtvarné umění, divadlo aj. V knižních i časopiseckých esejích se vyhraňuje kriticky vůči postmoderně a vrací se často a rád k archaickým pilířům západní kultury. Příležitostně se věnuje práci scénáristické, pořadům pro rozhlas a přednáškové činnosti. 
 
foto: Petra Růžičková
 

Monika Šatavová (ČR)

Narodila se v roce 1964 v Praze, kde většinou i dále žije. Původním povoláním je uklízečka a živí se různě. Někdy připraví novelu zákona, někdy svatební hostinu, jindy upeče finanční analýzu. Putuje, nohama snaží se došlapovat až na zem. Píše pomalu, pomaleji, než by odpovídalo její vrozené dyslexii. Co si napíše, to si také vytiskne – sama doma. Někdy také do novin. 

 

 

Jindřich Štreit (ČR)

Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku (Morava). V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků (Těchanov). Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Ženatý od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika.
Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších kulturních centrech České republiky i v zahraničí.
První impulz k fotografování dostal od otce. V roce 1964, v době studií, ho podnítil k fotografování prof. Jan Bukovjan. Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života. Soustředil se na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974–1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí.
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.
Důvodem stanovení trestu podle dvou paragrafů trestního zákona (hanobení republiky a jejího představitele) byla interpretace vystavených i nikdy nezveřejněných fotografií (po úřední prohlídce celého archivu fotografa). Součástí trestu bylo zabavení části negativů a pozitivů a fotoaparátu (coby nástroje trestných skutků). Jindřich Štreit měl zakázáno pokračovat ve své trestné činnosti fotografování a byl sledován. V dějinách fotografie je tento případ pravděpodobně unikátní.
Po propuštění z vězení nesměl Štreit učit. Nejprve pracoval jeden rok v knihovně a po uzavření soudního jednání si musel najít zaměstnání jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji se věnoval kulturní činnosti a fotografování. Po státním převratu v listopadu 1989 se Štreitova situace změnila. V letech 1991–1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatný fotograf. Vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze v letech 1991–2003, kde pedagogicky působil, se v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. V roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje – Bruntálsko, Ocelový svět, Tichá nemoc, Vítkovice, Hledat anděla, Lidé Vítkovska). Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity se podílí na vedení několika studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovolně, Opava na prahu 3. tisíciletí, Dopravní podnik Olomouc).Je členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze.
Jindřich Štreit připravil více než 950 autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 29 knih, je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách a bylo o něm natočeno několik filmů.
Na festivalu Stranou představí Jindřich Štreit své fotografie, jimiž doprovodil ojedinělý výbor poezie domácích i zahraničních autorů Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života), který uspořádal básník Zdeněk Volf, a v roce 2010 vydalo nakladatelství Sursum.

 

Jana Štroblová (ČR)

 
Jana Štroblová (* 1. července 1936 Praha) je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků.
V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy (od roku 1969 Albatros). Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého (a později Českého) rozhlasu. V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa.
Vydala téměř dvacet sbírek básní a šest prozaických knih. Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové.

foto: Petr Hloušek

 

Jan Těsnohlídek ml. (ČR)

 

Jan Těsnohlídek ml. (* 11. 4. 1987) pochází z Krucemburku, městysu poblíž Žďáru nad Sázavou. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2010.
Po gymnáziu K.V. Raise v Hlinsku vystřídal mnohá zaměsnání – pracoval v knihkupectví, v kavárnách, na stavbách jako elektromontér a zedník, v galeriích, ve fastfoodové restauraci, v notářské a advokátní kanceláři ad.  Poté, co se přesunul do Prahy, krátce studoval knihovnictví a informační studia na Filozofické fakultě UK.
Byl oceněn v řadě literárních soutěží pro mladé autory (mimo jiné Ortenova Kutná Hora 2005–2008, Hořovice Václava Hraběte 2006, 2008). Jedna z jeho básní byla zařazena v knize Nejlepší české básně 2009 (Host 2009). Za svou debutovou sbírku Násilí bez předsudků (Psí víno 2009, 2. vydání Petr Štengl 2009) získal Cenu Jiřího Ortena.
Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, italštiny, polštiny a slovinštiny a otištěny v českých i zahraničních časopisech a antologiích. Zúčastnil se mezinárodního literárního festivalu ve Slovinsku a v roce 2010 získal stipendijní měsíční pobyt v Jyväskylä ve Finsku. V letech 2008–2011 byl zástupcem šéfredaktora časopisu pro současnou poezii Psí víno, od roku 2011 je porotcem literární soutěže pro mladé autory Ortenova Kutná Hora.
V roce 2011 vydává druhou sbírku s názvem Rakovina v nakladatelství JT's. které založil.
Žije a pracuje v Praze.
 
 
 
Zdeněk Volf (ČR)
 
Moravský básník Zdeněk Volf (1957) nepatří ke známým postavám naší literární scény. Poezie pro něj taky není obživou, ale spíš duchovní potřebou, uchyluje se k ní v čase vedle zaměstnání (pracuje jako soukromý inseminátor krav v okolí Mohyly míru). Vydal dosud čtyři sbírky veršů: Řetězy a ptáci (Arca JiMfa 1999), K svému (Host 1999), Stahy (Petrov 2003), A mrvě prsteny (Protis 2007) a básnický deník Srdcář (Dybbuk 2008). Příležitostně píše recenze, uspořádal výbor poezie domácích i zahraničních autorů Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života), který doprovází fotografie J. Štreita, a v roce 2010 vydalo nakladatelství Sursum.
 

(foto: Lenka a David Raubovi)