Hosté festivalu Stranou – evropští básníci naživo 2024
Štěpánka Balcarová (CZ) & Małgorzata Hutek (PL)
Štěpánka Balcarová & Małgorzata Hutek. Foto Jan Tichý.
Štěpánka Balcarová je česká trumpetistka, skladatelka a dirigentka. V roce 2012 dokončila magisterský program na prestižní polské Hudební akademii Karola Szymanovského v Katovicích v oboru jazzová trubka. Jazzovou skladbu a aranžování studovala později v Grazu pod vedením renomovaného skladatele a bandleadera Eda Partyky. V současné době žije v Praze, kde působí jako pedagog na jazzové katedře HAMU a na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Štěpánka Balcarová je kapelnicí několika hudebních projektů: jazzový big band Concept Art Orchestra, septeto s polskou zpěvačkou Małgorzatou Hutek nebo nově vzniklý česko-polský kvartet. Působí také v Trialogu Petra Kořínka a příležitostně spolupracuje s dalšími významnými hráči české i zahraniční jazzové scény. Od roku 2019 připravuje pro Český rozhlas hudební pořad Jazzový podvečer.
Štěpánka Balcarová má na svém kontě několik autorských desek. Tři z nich obdržely české hudební ocenění Anděl v kategorii jazz a blues: Štěstí (Radioservis, 2022), Light Year (Animal Music, 2012) a The Prague Six (Animal Music, 2015). Další tři alba byla na cenu Anděl v jazzové kategorii nominována: Life and Happiness of Julian Tuwim (Animal Music, 2017), Concept Art Orchestra za desky Vánoce dospělých (Animal Music, 2018) a 100 Years (Animal Music, 2020). V minulosti realizovala autorské projekty nejen s vlastním orchestrem Concept Art Orchestra, ale také např. s německým big bandem Jazzkombinat Hamburg nebo se slovinským rozhlasovým big bandem RTV Slovenija.
Na desce Life and Hapinness of Julian Tuwim (Animal Music, 2017) zaznívá devět zhudebněných básní známého polského básníka Juliana Tuwima. Všechny skladby zkomponovala Štěpánka Balcarová a vokálního partu se ujala polská zpěvačka Malgorzata Hutek.
Štěpánka Balcarová. Foto: Vojtěch Havlík.
Małgorzata Hutek je polská jazzová zpěvačka, skladatelka, textařka. Narodila se v Lodži. Vystudovala Hudební akademii v Katovicích se specializací na jazzový zpěv a na téže univerzitě studovala skladbu a aranžmá.
Natočila dvě původní vokální alba, debut Grounded in Love s Nikolou Kołodziejczykem, Michałem Kapczukem a Grzegorzem Masłowskim a Psalms s Dominikem Waniou a jazzovým kvartetem Atom String Quartet. V roce 2017 nazpívala vokální part na hudbu české jazzové trumpetistky Štěpánky Balcarové pro album Life and Hapinness of Julian Tuwim. Tento projekt byl rozšířen o symfonický orchestr a uveden na Radiu Praha v roce 2022.
Díky stipendiu, které získala během Moniuszkova roku, provedla koncert Moniuszkův zpěvník s jazzovými úpravami písní Stanisława Moniuszka. Koncert měl premiéru v koncertním studiu Radia Łódź a v jeho vysílání.
Řídí Sextet Małgorzata Hutek a spolu s Karolem Makowskim je spolutvůrkyní projektu Mluv se mnou něžně.
Małgorzata Hutek. Foto: archiv MH.
Marta Bartošková
Marta Bartošková (* 17. srpna 1972) je česká překladatelka a tlumočnice z islandštiny, norštiny a angličtiny a propagátorka současné islandské literatury.
Od roku 1990 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy angličtinu a norštinu a později svůj zájem rozšířila o islandštinu. V roce 2005 obhájila doktorskou práci s titulem Reflexe modernity v poválečné islandské próze. Ve své generaci českých skandinavistů je prakticky jediná, kdo se v plné šíři věnuje současné islandské literatuře. Do češtiny přeložila díla mnoha významných islandských autorů, především Jóna Kalmana Stefánssona, Andriho Snæra Magnasona a dalších.
Marta Bartošková. Foto: archiv Argo.
Gyrðir Elíasson (Island)
Narodil se v Rejkjavíku 4. dubna 1961. Debutoval v roce 1983 sbírkou básní Svartvít axlabönd (Černobílé kšandy). Od té doby vydal celou řadu básnických a povídkových sbírek i několik románů. Kromě tvůrčího psaní se věnuje překladům. Mimo jiné díla Richarda Brautigana a Williama Saroyana. Z českých autorů ho zaujal například Ota Pavel, jehož knihu Jak jsem potkal ryby (Hvernig ég kynntist fiskunum, 2011) přeložil z angličtiny do islandštiny.
Jeho tvorba se vymyká hlavnímu proudu, kterým se ubírá současná islandská literatura. Gyrðir si vytváří svůj vlastní svět pevně spojený s přírodou, která člověka ovlivňuje a ve kterém se stírají hranice mezi realitou, snem a fantazií, mezi životem a smrtí.
Za svoji práci obdržel několik ocenění. První v roce 1989 cenu Þórberga Þórðarssona za Literární styl, v roce 2000 cenu Islandské literatury a cenu Halldóra Laxnesse za sbírku krátkých povídek Gula húsið (Žlutý dům), v roce 2011 nejprestižnější skandinávské literární ocenění - Cenu Severské rady za literaturu za sbírku Milli trjánna (Mezi stromy). Ve zdůvodnění stálo: „Od počátku své kariéry spisovatele si Elíasson buduje svébytný svět, v němž je hloubka jednotlivých textů podpořena celkem, jako by celé autorovo dílo tvořilo jeden kolosální text bez hranic, který se rozrůstá s každou další básní či povídkou.“
Skandinávští literární kritici označují Gyrðiho Elíassona kvůli lakonickému, minimalistickému stylu jeho prózy za islandského Raymonda Carvera.
Gyrðir Elíasson. Foto: archiv autora.
Markéta Hejná
Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Studovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklízečka na AVU. Od roku 1983 tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros, v letech 1989-1990 redaktorka Zlatého máje. Od 1991 do 1997 redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.
Koncem 60. let publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, po r. 1989 např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz. V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala šest esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986, 60 výtisků), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991), Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000), který byl upraven pro 12 rozhlasových čtení na pokračování, a bibliofilii Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007, 30 číslovaných výtisků). V její tvorbě najdeme také drobné práce pro děti (leporelo Ztratila se princezna, troje omalovánky).
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Kreslí a maluje. Žije v Praze.
Markéta Hejná s bratrem Petrem Hejným. Foto: Małgorzata Lebda.
Vid Karlovšek (SLO)
Narozen roku 2000, student srovnávací literatury a slovenistiky na lublaňské Filozofické fakultě. Pohybuje se mezi Lublaní a Koperem. Často vystupuje jako autor a spoluorganizuje různé literární akce. Má rád literaturu, divadlo, film a umění vůbec. Píše básně a povídky, pokouší se psát také recenze.
Nejraději má poezii Srečka Kosovela, francouzský existencialismus a Pink Floyds.
Vid Karlovšek. Foto: archiv autora.
Ewa Kotarbińska (PL)
Fotografka Ewa Kotarbińska se narodila roku 1971 ve Varšavě. Její dráha měla být původně sportovní – vystudovala všeobecké sportovní gymnázium ve Varšavě, kde několik let reprezentovala Sportovní klub KKS Polonia. Kvůli zranění však musela sportovní kariéru předčasně ukončit.
Po neúspěšném pokusu o přihlášku na obor teatrologie na varšavské Divadelní fakultě se rozhodla přestěhovat do Krakova, kde se začala pohybovat především mezi zdejšími malíři a básníky. Začala spolupracovat s galerií Otwarta pracownia, kde vytvářela fotoreporty z nejrůznějších akcí spojujících literaturu a vizuální umění. Poznala tak řadu umělců, pro které nadále pracuje.
Za svůj fotoportrét získala druhé místo v 15. ročníku fotografické soutěže, které organizuje varšavské Studio fotografie. V Krakově představila fotovýstavu Oko na Krakov. Její fotografie a portréty jsou používány jak na sociálních sítích, tak v časopisech. Připravuje další dvě výstavy v Krakově.
Ewa Kotarbińska. Autoportrét.
Aleš Kozár (CZ)
Narozen 1975 v Mostu. Vystudoval bohemistiku a slovenistiku na FF UK v Praze, poté zde absolvoval doktorské studium z oboru slovanské filologie. Od roku 2007 přednáší o slovinské literatuře a kultuře na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.
Zabývá se slovinskou literaturou a kulturou a česko-slovinskými kulturními vztahy. Publikuje v předních českých literárních či odborných časopisech jako Tvar, Protimluv, Iliteratura, A2, Tahy, Partonyma, Porta Balcanica, Slavia, Slovanský přehled, ale i slovinských jako Lirikon, Apokalipsa aj. Napsal monografii Poezie slovinského expresionismu (2015). V roce 2024 mu vyšla monografie Mezi Jadranem, Alpami a Panonií – dílo představující ojedinělý pokus o zachycení propojenosti moderní slovinské literatury s prostorem, kde vzniká, jenž není definovaný politickými hranicemi, ale jazykovou a kulturní identitou.
Do češtiny přeložil díla předních slovinských autorů, mj. Vladimira Bartola, Feri Lainščka, Lojze Kovačiče, Gorana Vojnoviće, Alojze Rebuly, Borise Pahora aj.
Aleš Kozár. Foto: Domen Ulbl
Klára Krásenská (CZ)
Klára Krásenská (* 1995) vystudovala historické vědy na KTF UK a bohemistiku na FF UK. Působí jako knižní redaktorka, píše kritické texty o literatuře a příležitostně překládá. Její autorské texty dosud vyšly ve Tvaru nebo Psím víně, texty jiných žánrů připravovala dále také pro literární časopisy Plav nebo Lógr. Cyklus Mytologie lesa byl publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2022.
Debutovala básnickou sbírkou Mýtinami (Viriditas, 2023, nominace na Objev roku Magnesia Litera), je spoluautorkou knihy Teorém kamenné zahrady (UMPRUM, 2023).
Klára Krásenská. Foto: Michal Bauer Pticen.
Maciej Melecki (PL)
Polský básník, řazerný mezi tzv. představitele poetiky bdělého snu jazyka. Narodil se v roce 1969. Autor tří autorských archů poezie: Přikrádání se za sebe (Zachodzenie za siebie, 1993), Další události (Dalsze zajścia, 1998), Panoramix (1999) a básnických sbírek: Ty věci (Te sprawy, 1995), Nebezpečně blízko (Niebezpiecznie blisko, 1996), Studení zahradníci (Zimni ogrodnicy, 1999), Pády a obměny (Przypadki i odmiany, 2001).
Básně publikoval ve všech důležitých polských literárních časopisech (mj. Twórczość, Kresy, Odra, Nowy Nurt, Akcent, Studium, Czas Kultury, Tygodnik Powszechny) a také v antologiích poezie: Jiný svit (Inny świt, Katovice 1994), Máte své básníky (Macie swoich poetów, 1996 a 1997), Dlouhé rozloučení (Długie pożegnanie, 1997), Antologie současné polské poezie (Antologia współczesnej poezji polskiej, Krakov 2000), 14. 44 (2002), Mrtvé body (Martwe punkty, 2004), Altered State: The New Polish Poetry (ARC Publications, Velká Británie), Vingt-quatre poe`tes polonais (Traduits par Georges Lisowski, Editions du Murmure, Francie, 2003). Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, slovenštiny, francouzštiny, slovinštiny a češtiny. Sekretář Arkadie – katastrofického časopisu.
V češtině je zastoupen v antologii Mrtvé body (Martwe punkty, 2004). Rozsáhlý výbor jeho textů vyšel v roce 2016 v překladu Jana Fabera pod titulem Prask. Obsahuje celkem 69 básní vybraných samotným autorem prakticky ze všech jeho doposud vydaných sbírek. Soubor umožňuje nahlédnout na jeden z příběhů polské poezie posledních dvaceti let, která byla do roku 1989 ve znamení morálního imperativu lyriky, ale v devadesátých letech se otevřela u autorů mladší generace, kam Melecki tehdy patřil, zájmu o nové, jiné tradice, mj. Newyorské škole spojené se jmény Franka O´Haryho a Johna Ashberyho.
Pracuje v Mikołovském Institutu. Bydlí v Mikołowě.
Maciej Melecki. Foto: archiv autora.
Joanna Oparek (PL)
Polská básnířka, spisovatelka a dramatička Joanna Oparek (1967) debutovala už v 80. letech v literárním časopise Przekroj. Vystudovala psychologii na Jagellonské univerzitě v Krakově, postupně pracovala jako novinářka, scenáristka, redaktorka a kurátorka kulturních programů.
Vydala básnické sbírky Po kostki w niebie (Po kotníky v nebi, 2003), Czerwie (Červi, 2012), Berlin Porn (2015), mocne skóry białe płótna (tlusté kůže bílá plátna, 2019, kniha nominovaná na literární cenu Gdyně), romány Mężczyzna z kodem kreskowym (Muž s čárovým kódem, 2004), Jesień w Nowym Jorku (Podzim v New Yorku, 2006), Loża (Lóže, 2012).
Jako dramatička spolupracovala se Starým národním divadlem Heleny Modrzejewské a s Novým divadlem v Krakově a s Městským divadlem v Gliwicích, kde režírovala svou poslední hru Całe życie (Celý život, 2021). Je autorkou řady divadelních her, její básně jsou přeloženy do několika cizích jazyků. V češtině mohli básně Joanny Oparek slyšet návštěvníci ostravského festivalu Inverze, kde její texty zazněly v překladu Jana Fabera. Ve spolupráci s krakovskou galerií Otwarta Pracownia organizuje Joanna Oparek pravidelné akce, které propojují vizuální umění a literaturu. Od roku 2021 je členkou programové rady dramaturgické ceny Tadeusze Różewicze. Žije v Krakově.
Joanna Oparek. Foto: Wojciech Nurek.
Selma Skenderović (SLO)
Selma Skenderović se narodila v roce 2001 v Kosovu bosenským rodičům pocházejícím z Černé Hory. Studuje slovenistiku a srovnávací literaturu v Lublani. Píše už od svých devíti let, kdy se s rodinou přestěhovala do slovinského města Koper. Vážněji se začala psaním zabývat na střední škole – v prvním ročníku začala navštěvovat literární kroužek, své básně a prozaické texty pak po celé čtyři roky publikovala ve školním časopise Maestral. Ve spolupráci s koperským divadlem psala pro internetový časopis CMK komentáře divadelních představení. Její básně byly publikovány v časopese Poetikon a v literární příloze Latice, kterou vydává Bosenský kulturní svaz Slovinsko. V roce 2020 získala v rámci literární soutěže Šinkovčevi dnevi poezije cenu Blisk v prosinci téhož roku se stala vítězkou literárního festivalu Urška a získala titul Urška roku 2020.
Selma Skenederović. Foto: archiv autorky.
Iryna Zahladko (UA/CZ)
Iryna Zahladko je ukrajinská básnířka, překladatelka, nezávislá kurátorka a náhodná performerka. Autorka dvou sbírek, spolutvůrkyně malonákladového časopisu Sezóna. Absolvovala teoretickou fyziku. Za svou práci považuje literaturu. Od roku 2019 žije v Praze.
V ukrajinštině dosud publikovala dvě sbírky a získala několik ukrajinských literárních ocenění. V češtině publikovala v obtýdeníku Tvar a časopise Host, na webu revue Prostor a v literárním zápisníku Polí5. V nakladatelství Protimluv vydala svoji první sbírku napsanou v češtině Tváření. V tisku je její druhá sbírka Jak se líčit v nemoci.
Iryna Zahladko. Foto: archiv autorky.